Nikdo tě nepozná

29. března 2008 v 18:10 | Amálka |  Poeta je unaven

Říká se to někdy? Že některé věci nikdy nebudou v čase dostatečně vzdálené, i kdyby vás od nich dělilo třeba sto let? Ať už ano, nebo ne, já se domnívám, že je to pravda. I já jsem zažila něco, na co jsem ještě dodnes nezapomněla. A ani se nezdá, že bych snad někdy mohla zapomenout. Takové věci se přeci nezapomínají, neztrácí, to by byl sakra hřích, za to by bylo peklo. Jednoho letního dne, a přesné datum znám, ale uvádět se mi ho nechce, jsem se tvářila úplně obyčejně, jak mám ve zvkyku. Měla jsem se tak, jak jsem měla ve zvyku a chovala se tak, jak mi zvyk kázal. Vlastně se ani nezdálo, že by mě mohlo ten den něco potkat. A někdo už tu tuší možnost zvratu dřív než tehdy já. Na tom nezáleží, minulost se zpět nebere, a to je jedině dobře. Kdyby to šlo, dělal by si každý, co chce. Po procházce sadem plným rozkvetlých ovockých stromů, některé už však byly odkvetlé, jsem ucítila ve vzduchu tu jemnou těžkost jaká bývá před bouří. Šedavé mraky přikrývaly nebeský blankyt. Každou chvíli hrozilo rozpršet se. Bylo to vše ale v klidu. Bylo teplo a mě trýznil nejasný a neznámý pocit. Nedbala jsem ho. A tu jsem uviděla... až na samém konci cosi, co mě velmi překvapilo, co jsem viděla také poprvé i přesto, že jsem sem chodívala tak často. Můj milovaný sad měl přecijen tajemství.Uviděla jsem dřevěné dveře. Malé, zarostlé celé v popínavých rostlinách. A přesto, když jsem je uviděla, vzbudily ve mně pocit dávna, jako kdybych je znala odjakživa, jakoby to byly dvířka na dvorek, který jsem jako malé dítě tak často zavírala a otvírala, která přežila všechen mráz a déšť, která jakoby tu čekala na mě - až je objevím. A jakoby mi hleděly hluboko do duše. Byla jsem zmatená - ale vydala jsem se k nim. Pomalu jsem nadechla vůni dřeva, které stále vonělo tak mladě, jakoby dvířka byla zbrusu nová. Nedalo mi to, musila jsem pohladit to sametové dřevo. A náhle mě napadlo, co je asi za nimi? Chtěla jsem otevřít, neboť mě počala trýznit obrovská zvědavost. Vtom však přišlo něco naprosto neočekávaného. Zjištění. Dveře nemají kliku. Byla jsem zklamaná. Možná jsem tušila, jak rajská je zahrada, jež se za nimi ukrývá. A dřevo naposledy vydechlo svou omamující vůni do toho těžkého vzduchu. Jak krušné, jak krušné... Odešla jsem. Zmatená. A ničím bylo těžké nebe a ničím byl blížcí se déšť. Příště si vezmu s sebou kliku, napadlo mě. A odebrala jsem se zpět mezi lidi. Ti se na mě podivně dívali a ptali se, co je se mnou, že dnes prý se mnou není žádná řeč. Nic jsem jim neřekla. Coby taky. Lidé nevěří už takovým zázrakům, jako byly tyhle mé dveře. Spíš by se jen smáli. Ale já vím, že zítra tam půjdu zas. A ne sama, s klikou...
Ach ano! Klika. Mám ji! S rychlostí větru, neboť to snad stačí a rychlost světla by byla spíše zničující, jsem se řítila do městského sadu. Opět prázdný, jen sem tam nějaký tulák, kterého jsem nyní neměla čas ani podarovat penězi, ani litovat. Jen já a stromy a mnohem lehčí počasí než včera, já, to vše a mé dveře. Utíkala jsem. A sil bylo stále dost a dost. Cosi způsobilo tentokrát bouři ve mně samé, že jsem nedbala opět ničeho a nikoho, jen toho, kolik mi ještě zbývá, než doběhnu. Bože. A najednou jsem byla před nimi. Taková jako nikdy dřív. Zajatá ve vůni smůly. Voněla však tak krásně, jakoby měla nosit síše štěstí... A tak jsem neotálela dlouho a kliku nasadila tam, kam patřila. Pasovala, proboha, ona pasovala... měla jsem dojem, že zemřu, a to hned. Pomalu jsem roztřesenou rukou zatlačila kliku k zemi. Strach byl tak strašný, že dech jen sípal, a přeci úzkost byla tak úžasná, že bych se jí za nic na světě nebyla schopna vzdát. Klika se octla v tom nejnižším možném místě. Cesta byla volná. Otevřela jsem, a tam... ne, to nešlo vidět snad zraky. A ta vůně, na tu čich samotný nestačil. Na nic z toho, co zde bylo, nestačily obyčejné lidské smysly. A proto to nemohu ani dokonale popsat. Božské. Snad ještě více než to. To je to jediné, co mě právě napadá... A v tu chvíli se ozvalo cosi, co také pouhý sluch nemohl cele vyslechnout. A vychutnat. Vše zde byl balzám pro duši. Proč jen zrovna mě potkalo toto štěstí, když by si ho mnozí zaloužili více, když já sama o něm nikdy ani nesnila? Jak jsem také mohla snít o něčem, co jsem nikdy neviděla, nezažila, neucítila... Pravá krása toho místa byla v tom, že zrak, sluch, čich, dokonce chuť i hmat vás mohly oklamat - nebot všechno vnímámí plně záviselo na vašem citu. Až onen hlas mě vytrhl z němého úžasu - nevěděla jsem, odkud přicházel, na zkoumání však nebyla ani špetka pozornosti nazbyt.
"Vítej, krásná panno," ozval se odkudsi onen hlas. Byl zvláštní, příjemný a přesto děsivý...
"Vždyť mě sotva znáte, možná mě ani nevidíte, nejsem krásná!" ohradila jsem se, tak, jak jsem měla vždy ve zvyku na takovéhle báchorky. Mé mínění o sobě bylo vždy kritické - a jak jsem se s oblibou domnívala, vidění ostatních nejspíše pokřivené, lživé.
"Zvláštní, odpovídáš na obyčejný kompliment..." odvětil hlas, a já v něm slyšela cosi, čemu se sice jméno nedává, ale o to je to mocnější, o to větší jsem měla nutkání se snad vrhnout na kolena v omluvách, však ten, kdo to říká, mě možná ani nevidí, tak nač, pomyslela jsem si a zůstala u pouhé myšlenky.
"Na poklonu," doplnil a mě to částečně zrozpačitělo a přitom poměrně uklidnilo. Zvláštní, zvláštní...
"Vím, co je kompliment..." odpověděla jsem s rozpaky.
"Hm, hm..." jen klidně přitakal ten tajemný hlas. Byla jsem neklidná v tom, že zahrada, která je tak nádherná, že to snad není ani zahrada, místo nebeské, které nikdo z živých ani mrtvých neměl tu čest spatřit... To proto, že každý z nich zavrhl ty malé dřevěné dveře! Byla jsem neklidná proto, že jsem nemohla už s klidem v sobě vychutnávat všechny vůně ani barvy... chutě, ani podivné tvary. Pocit to byl tak stísněný a přesto svobodný.
Prošla jsem klenbou moc zvláštních popínavých rostlin, které se ovíjely kolem dvou stromů klenoucích se k sobě, jež jakoby tvořily bránu v tomto jiném světě - že by za ní byl ještě jiný, další svět? S podivem - ano, byl. Za bránou zahrada sice pokračovala, ale mně byla tak důvěrně známá, a přesto jsem musila každé stéblo, každý lístek a každý květ prohlížet, hladit, co chvíli si k němu přivonět, jakobych to vše viděla poprvé. Srdce mi jásalo, stísněný pocit byl ten tam. Nato se ozval další hlas, ale jiný, hlas laskavý a opět tak povědomý, že jsem si přesto nemohla vzpomenout, komu jen může patřit.
"Nejsi ty dívko hloupá, když vstupuješ do neznámých dveří?" tázal se.
"Proč bych měla být hloupá? Říká se přeci..." začala jsem, ale nedopověděla, neboť jsem byla přerušena.
"Říká, říká! Říká se toho hodně, má milá. Pokud ale věříš, -" a nyní jsem se neudržela prozměnu já:
"Věřím! Co je to? Věřit je obyčejný a plytký pocit, ne - já nevěřím, já plným svým životem jsem sama tou pravdou!"
"Dobrá..." odvětil poněkud zaraženě hlas. Tušil, že proti mě zmůže pramálo. A přesto mnou zas vládl zmatek a nesoustředění. Přejedení a neúčast. A tak jsem se rychlými a ráznými kroky vydala z rajských zahrad pryč, našla jsem dveře, nedbala nic námitek obou hlasů a vrátila se i z klikou zpět do obyčejného světa. Bylo to neuvěřitelné. Naprosto, snad příliš. Srdce svým tlukotem probíjelo hruď. A při každičkém vzkypění všech nastřádaných pocitů, jakoby chtělo utéct, vyčítat mi. Co jsem udělala špatně? Neřeklo by mi, srdce. A při každičeké záplavě pocitů, před očima dělaly se mi lehké mžitky, jako se rozpačitě na temnící obloze rozjasňují hvězdy.
Celou dobu jsem nepřemýšlela nad tím co se děje, stalo se však nakonec toto: zanedlouho jsem pochopila, že ta zahrada je mým domovem. Že se tam musím neustále vracet, neustále ji obdivovat ať to stojí co chce. Nikdy jsem nic podobného nezažila, být tolik připoutána k něčemu... Jaká to musela být síla! Jáka musí ta síla... být... Když mi nedovolí přestat myslit na zahradu, na svůj domov do kterého se toužím vtělit... a navždy v něm zůstat. Jak podivné to je, najít cosi jako... štěstí. Domov. Půdu pod svýma nohama... Ke které chovám bezmeznou náklonnost. Je zvláštní, jak si člověk neuvědomuje, jak mimořádné je to, co ho potkalo. Uvědomit si, že totéž potkalo v světě skutečně jen málokoho... Je to tak těžké. A v danou chvíli také tolik zbytečné...
Jednou se nedopatřením o téhle zahradě dozvěděli venku. A bylo zle, velmi velmi zle. A mně nastaly krušné časy. O samotě. Venku si mysleli, že jsem blázen... mít za domov takovouhle zahradu. Nikdo nechápal, co se vlastně za dveřmi skrývá. Každý je obešel bez povšimnutí. A mně připadalo, že jsou všichni tak povrchní, když je ani nenapadne, co by za dveřmi mohlo být.... Hledali jen svůj vlastní prospěch, ve věcech, které jsou viditelné na první pohled, pouhýma očima, vůbec, které mohou cítit jen čichem a chutě, které se rozplývají jenom na jazyku... Všechny tak pomíjivé věci. A proto by pro ně vlastně zahrada byla stejně velmi obyčejná. Protože by neuměli využít svůj cit, aby plně pochopili, jak bohatá je. Kolik v sobě skrývá. Občas jsem pochybovala, a dodnes pochybuji, že strážce zahrady sám ví, co doopravdy střeží. Pod svícnem bývá největší tma, to je pravda.
Jednou jsem v zahradě byla a bylo mi velmi smutno. a utrousila jsem:
"Strážče zahrady... je to pravda, že zahradu její bývalý obyvatel opustil, protože se o mě dozvěděl?"
Strážce se nevídaně rozohnil.
"Není ti nic do toho, koho hostím ve své zahradě!" skoro vykřikl.
To mě zamrzelo. Velmi zamrzelo.Proto povídám:
"Omlouvám se... za všechno co jsem udělala. ač vím, že se to omluvit nedá... nemá smysl to na někoho či něco shazovat. jsem hlupák. rozumím ti, ale je na to již příliš pozdě..."
A strážce zahrady odpověděl:
"Ach, maličká - to já se omlouvám. Zachoval jsem se ošklivě a hrubě. Chápej však, že tahle zahrada není pro tebe... není to zkrátka možné. najdi si jinou! a jistě tě přijme lépe, než ta má."
"Ale ... právě tato zahrada je mým domovem! právě tuhle zahradu mám nejraději mezi všemi. je mi vším...."
"Zkus jen pochopit... co jsem právě řekl. Má zahrada tě nikdy nebude moci přijmout... I kdybys nepřestala cítit, že je tvým domovem. Není to ničí vina. To je dáno."
Potom bylo dlouhé ticho. Truchlivé, dlouhé a bolestné ticho. Vypovězení z ráje... Ach to řeší pouze smrt! A po chvíli se znovu ozval strážce zahrady. Zadumaným a velmi smutným hlasem.
"Omlouvám se... za vše co jsem udělal, ač vím, že se to omluvit nedá... Nemá smysl to na někoho či něco shazovat. jsem hlupák. rozumím ti, ale je na to již příliš pozdě..."
Poslední rána do srdce, jež přišlo o domov.
"Ale přijď mě někdy pozdravit... a mou zahradu..." řekl strážce ale moc mi tím nepomohl, já však věděla že chtěl. A tak jsem řekla, ano, přijdu. od té doby jsem chodila jen občas. Kliku jsem měla stále u sebe. ale bála se ji použít. A potom se staly dvě veledůležité věci.
Ta první... podařilo se mi do sebe vměstnat zrcadlový obraz části zahrady. Zřejmě té nejkrásnější části. Až nakonec jsem přestala málem kliku používat... Neboť jsem část zahrady měla v sobě a zbytek jsem se bála chodit vídat. To kvůli hlasu strážce. Běhal z něj mráz po zádech... A potom se stala ta druhá věc. Klika byla už od začátku rezatá. Jednoho dne jsem si řekla: "O co jde? Nic horšího se nestane, než že uslyším totéž, co minule..." A s těmi slovy v mysli jsem popadla kliku a běžela ke dveřím. Klika už byla velmi dlouho dosti rezavá. Když jsem ji zasadila do dveří a chtěla otevřít, náhle povolila a nakonec se rozpadla v prach. Dveře mi tak zůstaly navždycky uzavřené. To, že už nikdy nespatřím ani kousíček z toho, co jsem tam měla už téměř za své, z toho co mě tak dlouho přivádělo v němý úžas, bych nepřenesla přes srdce. Bylo tu ale záchranné lano - zrcadlový obraz nejkrásnější části. Celý uvnitř mne. A zahrada není má. Nechci ji. Kdybych směla snad někdy... Už bych ji nedokázala přijmout. I když její vzpomínce věnuji v poslední době více času než obvykle, snad i více než je zdrávo. Ale není má. Kdybych směla v té zahradě zůstat, byla by to pro ni zkáza. A to nemohu dovolit. Tahle zahrada musí vzkvétat, ne umírat pod náporem neštěstí. Snad tedy již dnes v té zahradě sídlí někdo, kdo jí bude milejší, než jsem byla já. A já doufám, že někdo je nyní šťastnější v té zahradě... A že jeho klika se nerozpadne v prach... A že
že mu bude zaharda dobrým domovem a naopak.
A ještě něco. Dala jsem se do hledání jiné zahrady. Zprvu se mi to příčilo, ale nakonec nouze přihlásila síly ke slovu. Prošla jsem mnoho zahrad, a v některých se sem tam objevil květ nebo plod, který mi byl tak zatraceně povědomý. Stejně jako v mé zahradě, která není má. Jenže žádná z těch zahrad se ani v nejmenším nepodobala této. Navzájem se podobaly, to ano... Ale této ne. Není to však smutné. Je to veselé. Protože můžu být ráda, že taková zahrada je možná doopravdy jen jedna. Ta jedna jediná zahrada, ten jeden jediný... ráj
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radexxx Radexxx | E-mail | Web | 31. března 2008 v 15:55 | Reagovat

Áno ano. Zahrada... škoda že už jsi od ní ztratila kliku. Já kliku ke své zahrádce ještě mám. :)

2 Amálka Amálka | Web | 2. dubna 2008 v 19:48 | Reagovat

Tak to se hochu máš. Já si musím hledat jinou... jinou zahradu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama