Expresní zásilka s gekony.

16. března 2008 v 14:37 | Amálka |  Poeta je unaven
celá v modrém pro pana B., který jde dolů po schodech. když ji nevezme, EZsGCvM se dočká své exploze.a pan R. vyběhne ze dveří, a bude se velmi velmi divit. Kdo z vás pil purpurovou limonádu?
Ráno vstal a vpravil do mě jed. V ranním šípkovém čaji. Víte, proč nesnáším šípkový čaj. Chutná trochu jako krev. Protože je červený. Může za to. Ten jed přece. Vypila jsem to do dna. Nemělo smysl stavět se na odpor. Okolo bylo vše stejně tak monotónní, že snášet to dále by přežil pouze někdo, kdo by se zbláznil. Ano, šílenství vykupuje z utrpení. Slyším, jak se stěna pomalu hýbá. Ano, jde vzůru ke mně... Tak si ještě naposledy promyslím vše, co mě ke konci života nenapadlo nikomu vytknout. Ne, že by bylo komu. Ale nápad nepřišel a tam to začalo. Nudím se. Mám sice obrovské schopnosti představovat si. Za tu dobu, co ležím na téhle posteli, jsem si dokázala živě představit už tolik věcí tak, jako by se doopravdy staly. V tom není problém. Nemám však s kým je sdílet. Všechno, co máte, je vám k ničemu, nemáte-li to s kým sdílet! Ležet v posteli tisíce mil od domova a vědět, že mi nikdo nerozumí ani slovo... S nikým se nemohu podělit o to, čím se denně živím, o své představy. Nemohu si s nikým promluvit o věcech, o kterých se obyčejně nemluví, ne o těch, o kterých se lidé stydí mluvit, ale o těch o kterých je mluvit ani nenapadne. Nemohu si s nimi popovídat tak jako bych mluvila k sobě samé. Ale hovořit k sobě samé je přeci ukrutně nudné. A proto se nudím. Jsem sama se sebou a nemohu na sebe zapomenout. Znám se jako své boty, vím jaká jsem. Jen nevím kdo jsem. Na to nemohu přijít bez pomoci. Je to ubíjející. Nemohu-li tedy s nikým mluvit, cítím se zbytečně, jako by ostatním mé řeči připadaly, kdybych promluvila svou řečí - připadaly by jim zbytečné. Kde je však míra pro zbytečnost, vážnost, důležitost... Nevím, a sílu hledat již postrádám. Na tomhle lůžku už mě dál nebaví uvědomovat si svou nehybnost. Doufám, že už brzo vstane a podá mi ten jed. A doufám, že to nebude moc hrozné. Nemám už chuť na taková povyražení.
***
Ráno vstal. Podal mi velký hrnek plný teplého nápoje. Napila jsem se. Chutnal trochu jako krev, to když mám prasklý ret, odporná chuť, železo. Byl červený. Šípkový čaj. Zvláštně nasládlý. Vypila jsem do dna.
Ó...
...podívejte...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama