VÁHA MUŠÍ III.

13. ledna 2008 v 19:49 | Amálka |  Co sesmolil poeta
(17.12.07) Kronerovy zápisky:
"Když jsem se ráno vzbudil, bolelo mě poprvé celé tělo, poprvé mě napadlo, že spát na zemi není příjemné. Ach, a jaké jsem měl sny! Bláhové a blažené, jako nikdy, jak rád bych se jimi nechal oklamat. Občas si říkám, kdybych nemohl psát, nebyl bych - což nyní platí dvojnásob! A tím horší je, když nenacházím slov."
(18.12.07)
(28.12.07) Láska je divný tvor, hraje si se srdci tuše následky svého činění, tuše naši bezmoc, tuše naši zkázu, a přec je to, bez čeho člověk umírá, či pouze přežívá. Láska je ta, jež rozhoduje o tom, zda způsobí více bolu, či více radosti. Láska si nevybírá, stejně jako smrt, a přesto ví, koho zchvátit, ví jak…
Kronerovy zápisky
"…ví že já nedokáži odolat poutům která mne svazují dokola, ví, že ač mé paže jsou sebesilnější, nedokáži se hnout, ach lásko, proč, proč tolik mne mučíš, proč? Že ač vztahuji po ní ruce, nikdy se jí nedotknu, proč plníš mne strachem, strachem z té, kterou miluji, zbožňuji, z té která mně blaží i týrá, pohledem, odvrácením, vlastním bytím! Ach kéž to ví… Až zjevím jí, co cítím, pak mohu pokojně zemřít."

*

"Pak tedy dokažte, jak mohu ještě žít…" zachroptěl Franz. Nebyl s to se pohnout, nic udělat. Před ním klečela dívka a slzela. Byla to bezpochyby Lorelei.
"Cožpak ti nikdy nenapadlo, že bouřit lid je jistá cesta ke smrti…" štkala dívka. Kroner měl žízeň. Slunce žhnulo nad jeho hlavou, spalovalo každý kousíček země a sálo z ní poslední zbytky vody. Kroner s námahou otočil hlavu. Nebylo kam před sluncem uhnout, bylo poledne, ale i přesto ho snaha neopustila. Tu ucítil, že jeho ruce jsou svázané. Přivázané k čemusi dřevěnému. I nohy. Obě ruce, rozpřažené, nohy u sebe. Cítil, jak ho opouštějí poslední síly. Pohlédl dále stranou a viděl další dva nešťastníky. Kolem jeho hlavy poletovalo hejno much těšících se na jistou potravu. Už mu nezbývalo příliš mnoho času. Brzo zahyne, věděl to. Jeden z jeho společníků měl hlavu ovinutou trnovím. Koruna, napadlo Kronera, ale hned tento nápad zavrhl. Horko bylo tak úporné, že Kroner pomalu padal do mdlob.
"Dismasi…"ozývalo se kdesi pod ním. Ženský hlas volal jméno. Jeho jméno. Kroner pochopil. Uvědomil si, kdo je muž s trnovím ve zpocených kadeřích, uvědomil si, kdo je on sám, uvědomil si, že času je již málo, že čas není vlastně žádný, že čas…
(13.1.08) Ráno neodbytně nutilo noc k odchodu, nikdo z lidí však zemí po své vůli otočit neuměl, a proto se nakonec i přes vřelá přání prosadilo. Lorelei přišla na mysl slova, která nijak nechápala, a jen se podivila nechala je tedy být. Nemělo smysl je pitvat - ono to smysl nemá většinou.
"Je jako noc," ozvala se znovu tatáž věta bezhlasně avšak zřetelně. Jako noc. Je jako noc. Asi začíná mít příliš básnického ducha - navíc ani neví, kdo nebo co je jako noc. Těžko soudit. Jako noc. Noc je jako noc, noc je jako…
Vstala a přistoupila k oknu. Zjistila, že stopy po včerejším parnu smazal noční déšť a zaradovala se. Horko posledních dnů bylo téměř neúnosné. Pan Nejvyšší si během noci pohrával s břitvou blesků a nakrájel ztuhlou atmosféru na tenounké plátky, aby si je dopřál k snídani, neboť byl velikým požitkářem. Zjevně mu chutnalo.
Seběhla ze schodů a čekala, že ji přivítá týž ospalý pohled, co den předchozí, jenže se zmýlila. Místnost byla prázdná. Kroner zmizel, ani ho nezkoušela volat. Vyšla tedy zachmuřeně ven a bezmyšlenkovitě zamířila rovnou k potoku. Je jako noc, jako noc. Ale kdo? Co? Jako noc. Šla a vypadala rozčileně. Byla roztěkaná, nevěděla proč, nezajímalo ji to, bylo jí to jedno. Ráznosti pozbyla hned jakmile uviděla vinout se strouhu mezi stromy, či spíše, když uviděla… Bylo pozdě, kdyby couvla, byla by slyšet, dolů jít má strach a stát tam je hloupé - co tedy? Byla v přesně opačné situaci jako včera, teď jí osud vmetl do tváře, jaké to tedy je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama