VÁHA MUŠÍ II.

13. ledna 2008 v 19:48 | Amálka |  Co sesmolil poeta
Lorelei se otočila. Franz Kroner byl rázem vytržen ze snění a opojení. Ustoupil polekaně o krok zpět, jako kdyby se právě dopustil strašného zločinu. Netušil proč - ale nepočítal s tím. Byl zděšen, myslel si, že se všechno zkazilo. Měl chuť utéct. Zmizet. Nebýt. Všechno jen ne tohle - to co si přál a to čeho se také nejvíce bál, pohled té téměř neznámé dívky, která se jmenovala stejně jako ona kráska z Heineho básně. Její zpěv a krása byly stejně omamné jako ty, které potopily onoho lodníka. Potopila mě, pomyslel si Franz. Však i v očích Lorelei byl znát úlek - jako by se nepatrně stáhla do sebe, už nevyzařovala to podivné světlo, které působilo, že vše se zdálo tak nové a zvláštní. Co teď, nabízí se otázka. Co? Co jen dělat - utéct nelze, co tedy?
"Franzi," promluvila náhle dívka a prolomila tu mocnou zeď mlčení.
"Odpusťte…" koktal Franz. Ani se nepodivil, odkud zná jeho jméno. "Chodívám sem často… Netušil jsem potom, že vy… nenapadlo mě… Promiňte mi to, prosím."
Chvíli zůstal Kroner na pochybách, zda mu dívka vůbec rozuměla. Zatvářila se nechápavě, a tak Kroner pokračoval ve vysvětlování.
"Samozřejmě chápu, že tu chcete být sama..." začal se Franz vykrucovat a přál si co nejdříve zmizet.
"Takové místo si člověk vybere přirozeně jen když chce být sám.. mám snad pravdu.... Také sem rád chodím... když chci být sám," skončil Kroner svůj poněkud překotný a rozpačitý projev, který v jeho očích více zkazil nežli napravil.
"Pojďte sem a posaďte se," vyzvala Kronera dívka. Nezdála se být v takových rozpacích jako Franz. Posadil se, nevěděl, co čekat.
"Vaše vesnice je zvláštní," pokračovala. "Takové pohostinství a přívětivost se hned tak někde nevidí."
Kroner se zděsil. Pohostinství? Přívětivost? Něco podobného za celých 20 let svého života tady ještě nezažil. Tyhle věci mezi bandou pokrytců rostou asi jako vyšlechtěné kvítí v plevelu. To ne. Lorelei pokračovala.
"Až se mi zdá, že to skoro není normální. Řekněte mi, jste tu spokojen? Jací jsou lidé na sebe, jak se chovají jeden k druhému?" Zněla rozčileně, tak rázem. Franz se poněkud zalekl toho výhružného tónu.
Téměř výhružného.
"Jak tu vůbec můžete žít? Vždyť tohle přeci nefunguje. Ne. Nejde to. Nevěřím lidem z vaší vesnice ani slovo."
Teď již byla úplně rozohněná. Bylo vidět, že co ji nejvíce žene k šílenství je pokrytectví.
Kroner byl ještě v šoku z ohnivého projevu své společnice. Na druhou stranu ale věděl, že to, co řekla, byla jen pravda a samá pravda. Jen v něm teď podryla všechny jeho snahy začlenit se konečně do té hnusné společnosti a mít jednou provždy klid.
"Ano, máte naprostou pravdu, ve všem s vámi souhlasím! Ještě nikdo neměl na tu věc stejný názor jako já. Je mi už špatně z toho, jak se všichni schovávají sami před sebou, z toho jak se ženou za povrchními cíli, z toho jak plivou po bezbranném, jak si myslí, že lstí se všechno vyřeší! Že je to ta nejlepší cesta! A já, který jediný jsem toto popřel, jsem tu pro smích! Všichni zavírají oči, nechtějí vidět, jsou slepí, slepí! Všichni jsou tak slepí, ubožáci, nešťastníci!"
Franz poprvé v životě popustil uzdu všemu, co v něm dřímalo.
Nesnesitelný vztek, který v něm dřímal po léta, po tom, co ho matka odvrhla, neboť byl "divný", po tom, co ho otec denně sekýroval za trapné maličkosti až si tím sám přivodil srdeční příhodu a zemřel, po tom, co všechny vesnické děti si na Franze ukazovaly jako na někoho nenormálního, jen když se zastal psa, kterého tloukli na návsi a všichni se tím nesmírně bavili.
Měl chuť všechno té dívce říct, neboť věděl, že ona chápe, ano, poprvé v životě zažil pochopení. Bylo to neuvěřitelné - ani nesnil o tom, že by snad mohl někdy dojít něčeho takového.
Ani si nevšiml, jak rychle padla zeď strachu z možného nepochopení a krachu. Poprvé v životě se cítil volný, jako nikdy, a nesoužil se myšlenkou, kdy tomu bude konec. Možná už dnes. Možná už nikdy.
"Vidím, že musíte být velmi nešťastný. Žít tady - nemohla bych. Je to tu krásné, ale lidská zloba všechno ničí," promluvila po odmlce Lorelei.
Franz neslyšně přitakal. Nevěřil, stále ještě čekal, že se probudí na tvrdé zemi Hintersdorfského hostince.
Nedělo se tak ale dlouho, a tak důvěra ve skutečnost rostla a rostla.
Lorelei byla otcem obdařena o kapesní hodinky. V jedné chvíli naprosto uvolněného mlčení bezděčně prohlížela pohyb ručiček, když si náhle uvědomila, že je už dosti hodin. Kroner vycítil, že se blíží konec. Probuzení na podlaze hostince. Ne, to ne. Už teď se těšil na zítřek. Co, zítra... Weinerwitzovi měli zůstat ve vsi celý týden.
Celý dlouhý nekonečný týden, který jistě uteče jako moucha, když otevřete bezděčně dlaň, ani vlastně nevíte, proč jste ji v té dlani měli, a ani nevíte, jestli jste rádi, že je pryč, nebo jste chtěli ještě chvíli slyšet bezmocné bzučení než nastane konec.
"Je už moc hodin," hlesla Lorelei, tak jakoby do prázdna, jakoby to říkala jen tak, tak, jako se říká, že je nebe modré a ryby slizké, pokud jsou ve vodě.
Kroner se tedy rozloučil s krásnou myšlenkou. Lorelei vstala, on taky. "Musím být v hostinci včas," oznámila mu, a tak vyrazili.
Mlčky, již bez přehnaných citů, velkých slov.
Kroner měl dojem, že noc nepřežije. Ač ho dělil od Lorelei pouze strop, hloupý strop, byla to nejšílenější překážka, s jakou se kdy v životě setkal - jak směšné se vedle toho zdálo veškeré utrpení, které kdy zažil.
Vyšli za stále stejného mlčení z objetí stromů vstříc neupřímné vesnici. Nebezpečí a zkáze pro každého, kdo v sobě měl alespoň kus svědomí. Kus citu a ohledu.
Nikdo nemusel promluvit ani slovo, chmur byl stejný.
Zítra, zítra. Už zítra. Slovo, které korzovalo hlavou sem a tam oběma. Nebylo třeba mluvit, všechno se vědělo.
Až pak, ještě než zamířili přes náves k hostinci, Lorelei upřela na Franze soucitný pohled. Něco mu chtěla sdělit.
Něco, co měla nutkání i strach říct hned.
A pak si pomyslela, zítra. Zítra je taky den.
A dál mlčela. Došli k hostinci a rozloučili se. Kroner byl zmaten.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama