VÁHA MUŠÍ I.

13. ledna 2008 v 19:47 | Amálka |  Co sesmolil poeta
(15.12.07)Kroner. Franz Kroner. Seděl u stolu a pil. Vodu. Jakoby nebylo nikdo a nic, kromě něho. Jen on a voda. Zázrak dotýkající se zázraku, rty dychtící po každé další kapce, každá další kapka dychtící po rtech. Kroner se zamyslel, jsem člověk, prolétlo mu hlavou. Všechny myšlenky zběsile rozrážely mlhavo v jeho hlavě. Myšlenky. To byl Kronerův život. Život v malé díře světa, kam nepáchne ani noha. Nikdo neví kde taková díra je, nikdo ji nehledá. A kdyby přeci jen, moc by se dotyčný nahledal. A zřejmě by ji ani nenašel. Kroner byl člověk, pravda. Ostatní lidé ho však zřejmě moc za člověka nepovažovali. Kroner byl ubožák, hlupák, idiot, psanec. Kroner neměl nikdy na nic nárok, Kroner neuměl využít šance, Kroner byl otloukánek pro všechny ty nešťastné lidi, kteří trpěli jediným - touhou opustit svůj domov, díru či konec světa. Kroner byl nevyznačená špatná cesta všem, a nebýval by jí byl sobě, však i přesto byl. Neptejte se mě proč.
(16.12.07) Možná však, že jeho domov přeci jen nebyla taková díra světa jak napovídal první pohled. Ano, zvláště v létě byl na krajinu božský pohled, louky, za léta hýřící pestrými barvami všeho možného kvítí a pole lemovaná lesy, hlubokými a tajemnými, mírné kopce ukrývající to vše ve svých pažích, a v údolí říčka, jejíž zvuk poskytoval uklidnění každému, kdo by ho snad potřeboval. Jistě alespoň jeden cizí element se v tom kraji tedy objevil. Ti, co byli obdařeni větším peněžním obnosem rádi podnikali cesty do takových končin. Ti, kteří ne, o tom alespoň snili a možná ani to ne. Do téhle díry světa se však nakonec přeci jen jednoho dne odvážila vkročit cizí noha.
Lorelei von Weinerwitz. Mladá šlechtická dívka. Ale ano, nenechte se klamat. Její otec, Albert von Weinerwitz, významný to muž, vlastnil panství ne příliš daleko Hintersdorfu, malé vesničky v údolí, kde se odehrával Kronerův život otloukánka.
Jednoho slunečného dne, byl to květen, malou vesnicí otřásl - ano, na vesnici, která toto nezažívá každý den, je to otřes vskutku velký - nenadálý hluk. Neznámý. Lidé se vykláněli ze svých oken, někteří div nevypadli, tak byli zvědaví, tolik to bylo nové. Na náves se přiřítilo čtyřspřeží, skříň černá, kočár jako kdysi, krásný, jako si představovaly děti, když se jim vypravovaly pohádky. Tohle však nebyla pohádka - byl to Albert von Weinerwitz. Ale ne sám, byl tu se svou dcerou.
"Lori," pobídl Albert svou dceru a pomáhal jí vyprostit se z útrob černé skříně. Tu stanula na malé návsi dívka, útlá, nesmělá. Vypadala, jakoby se bála - však ale skoro bylo čeho. Všichni vesničané teď dostali skutečný důvod k pokrytectví. Všichni obskakovali významného pána a jeho dceru, matky hnaly své syny, v domnění, že by se třeba stal zázrak a mladá slečna by snad chtěla pojmout zrovna jejího nezvedence za chotě. Celá vesnice začala hrát hnusnou a otřepanou hru s téměř plnou jistotou, že jim vyjde. Albert to měl tušit. Teď už ale bylo pozdě. Rozhlédli se po návsi a zamířili do hostince.
Tam nebyla ani noha, kromě mladíka, který seděl u stolu a pil. Pil vodu. Vodu. Rty dychtící po každé kapce, každá další kapka dychtící po zubožených rtech, zázrak dotýkající se zázraku. Vzhlédl a uviděl to panstvo.
"Uctivá poklona," utrousil a hnal se k výčepu. "Copak si ráčejí přát?"
"Sháníme … nocleh," vykoktal poněkud zaraženě starý pán. Tedy Albert. A jeho údiv byl zcela oprávněný - Kroner budil dojem ztělesněné slušnosti, jemnosti. Kdo by se potom nedivil, po takovém projevu?
"Počkejte… dovedu vás…" řekl Kroner už o poznání kultivovaněji, když zpozoroval zděšení v tvářích těch… V tváři… Ano! V té božské, nevinné, téměř dětské tváři dívky, která na něj na okamžik upřela svůj pohled, mlžný a nečitelný. Teď však prudce uhnula a Kronerova vřelost opět vyprchala. Dovedl dceru s otcem do skromného pokoje, nejlepšího co měli. Bohu dík, že panstvo nebylo nikterak vybíravé, a tak nereptali a hned se zabydleli.
Odpoledne se Lorelei vydala sama pryč - zajímalo ji, kde je ta říčka, která má prý každého tak uklidnit. To ona přesně potřebovala. Když už jí toto nemohly poskytnout černé lesy a pestré louky. Seběhla údolím až dolů, kde voda přeskakovala kameny a tříštila se o ně. Usadila se na břehu a zula si boty. Kdy tohle směla udělat naposled? Kdy vůbec tohle směla? Nepamatovala se, nejspíš nikdy. Ponořila nohy do studené vody a zachvěla se blažením. Zavřela oči a naslouchala ševelu stromů a zpěvu ptáků okolo. Byla to nádhera. Nic, jen ona a les a voda.
Kronerovy zápisky:
"Seděla tam, ona, Ona! Ona, ten zázrak světa, který již znovu nikdo nestvoří. Seděla tam a splývala se vším okolo, a přesto tolik vynikala; jakoby jí bylo po vůli vše, co ji obklopovalo. Jemný vánek čechral její kaštanové vlasy, útlé paže hledající oporu v břehu říčky držely nad zemí to křehké tělo. A tu - ach ano, její hlas tolik ladí se zvukem všeho zde! Zpívá tak nádherně, božsky, hlas jako ten vánek proklouzává mezi větvemi stromů a hladí. A já mám náhle pocit - ach ne. Není to snad člověk, je to víla, to božské stvoření. Mám pocit, že hned bych v ten okamžik nejraději stotisíckrát zvolal: Lásko! A nikdy už ji nenechal jít. Nechci. Ale vím, že ona bude muset odejít. Snad jí ale mohu děkovat, že jsem poznal to krásné chvění, které mě nikdy nepopadlo, nikdy dřív! Bože, jak nejraději bych snad zamřel v záchvatu té blaženosti, raději, než slyšet Ne z jejích úst… A komu mám za to blaho děkovat? Bohu? Či snad jí? Jí - kterou jsem jedinkrát spatřil a budu se k ní klidně modlit, k ní a ne k svatým! K ní, kéž zůstane tu se mnou! Ach jak bláhově si počínám. Slepá víra a rozum - bijí se odjakživa. Můj bože, kéž osud dá, abych strávil alespoň jediný den po jejím boku!
Kéž nezhaním tvé jméno svými verši… Lorelei… Má jediná. Ať miluješ mne, či ne, já tebe vždy. Navždy.
Znáhla až s tebou poznávám svůj kraj!
Tatam je obyčejnost, nyní je vše živé!
Kéž pouze tušila bys, má sladká Lorelei,
Kéž tušila bys moc své písně tklivé!
Jak vše je plno radosti! Vše vůkol duši má
A to zřím já, ten světa psanec, pomíjený!
I ve mně jak celá duše ožívá
Strasti a bědy, pro ty místo v kráse není.
Viz má lásko, já nazpět nechci nic.
Snad nejvýš slovo, či spatřit tvoji líc
Ach ty má lásko a tvé jméno jmen!
Kéž aspoň svolíš, když ne s tebou být,
Kéž smím tě o to poprosit,
Alespoň ve snu sejít se - nad ránem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama