Pokus

13. prosince 2007 v 12:54 | Amálka |  Nebezpečné myšlenky
Hleďme - potřeba zaplnit litérou toto prázdné místo je tak sliná, že se nebráním sebevětším blábolům. Uděláme tedy pokus - jak se změní tento stav, pokud se k prázdnému místu přidá hudba?
Výborně. A teď to vím, už vím co sjem chtěla. Doufám že vidíte tu změnu. Chtěla jsem a chci - já chci zpívat. Viiiiiiiiiii ridiiiro..... A to tolik jako nic jiného. Ani nejpozornější posluchač totiž nemůže hudbu tolik cítit a tolik jí být naplněn, jako ten, kdo ji sám... znovu tvoří, ten, jímž hudba chvěje, ten, kdo je jejím prostředníkem. Je to neuvěřitelná záležitost - a kdo nezažil, o mnoho byl ochuzen. Ale to se může stát i některému z prostředníků. Je to zvláštní spojení mezi skladatelem a hudebníkem, které dovoluje toto prožít - určitá hudba se vám zamlouvá proto, že máte s tvůrcem něco společného, jak logické. Máte stejné cítění, či podobné názory. Cosi určitého tvoří zase jen něco určitého. Tak to je. Možná nechápete - až budu mít nějaký valný příklad, chtěla bych to vysvětlit lépe. Já s hudbou vyrostla... Vyrostla jsem u piana za horoucných improvizací, které stály za starou bačkoru a já v nich slyšela svého času harmonii. Směšné, že ano. Když jsem pak v 6 letech začala chodit na hodiny klavíru, byla jsem nadšenec, velký nadšenec. všechno tohle mělo ale skončit - moje učitelka zemřela. Že jsem si vyžádala, abychom se postarali o její kočku, to je jiná věc. Čekalo mě pak krušné období u jedné bývalé varhanice, která chtěla absolutně změnit způsob mé hry a já na ní i piano zanevřela. Přestala jsem tam chodit. A potom se objevila další šance - učitelka, ke které chodím dodnes. A je to bezesporu to nejlepší co mě mohlo potkat. Už jen díky svobodě výběru skladeb (a vzpomínám si, že už v šesti letech jsem měla poměrně jasný názor na to, že se mi nejvíce zamlouvá klasicistní hudba. I když jsem tehdy neměla sebemenší tušení o co jde, melodie, které jsem si oblíbila tomu jasně napovídaly.). A tak jsem před rokem odabsolvovala. První cyklus teprve, díky bohu. A když jsem nedávno potkala dceru své první učitelky, která si mě pamatovala, ptala se mě: "Ty už nehraješ na piáno, že ne." Já na ní tak udiveně zamžourala, a povídám: "Ale ano, hraju, loni jsem absolvovala." A pak jsem se zadívala na ten domek, kde to valstně všechno začalo, i když relativně stále nejsem daleko. Tak tam jse snila o těch krásných skladbách, které jsem chtěla hrát... A teď jsem tady. Je to tak dlouho. Tak dlouho... A to jsem se v opvídání od zpěvu dostala k piánu, pěkné, pěkné. No nevadí. Prý jestli půjdu na akademii, ještě si toho klavíru užiju dost a dost. A já chci. Moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama